První etapu Iron Curtain Trail jsme poměrně překvapivě nezačali na začátku trasy – na severu Finsko-Norské hranice, ale v Rybníku. Rozhodli jsme se nejet celou trasu na jeden zátah, protože přeci jen 10 400 kilometrů by nám skoro půl roku naší rychlostí zabralo. A ty zatím k dispozici nemáme. Proto celou ICT pojedeme na části podle našeho volného času, podle dostupnosti startu a cíle a budeme se snažit to stihnout do naší padesátky. Jednoduchým výpočtem je snadné zjistit, že budeme muset tempo v budoucnu trochu zrychlit.
Naše první etapa tedy vede z Rybníka do Slavonic. Celkem 165 kilometrů jsme naplánovali na velikonoce 2019, od čtvrtku do neděle. Plán byl spát na divoko, takže stan, spacáky, pivo sebou a mohli jsme vyrazit.
První večer jsme dorazili poměrně pozdě večer na nádraží v Rybníku a tak bylo naším jediným cílem najít co nejblíž místo na stan, postavit ho a zalézt do spacáku. Krásné místo jsme našli hned po kilometru jízdy a i srnky nám ho v noci přišli pochválit. Po probuzení jsme dali kafe z puntíkatého plecháčku pro dobrou náladu a bylo načase vyrazit.
První den jsme se rozkoukávali po značení a užívali si první doteky minulosti, kvůli které jsme se na stezku vůbec vydali. Značení nás mile překvapilo, ale tušíme, že se jedná zejména o specialitu právě česko-rakouské hranice. Na cestě do Turecka to bude pravděpodobně trochu horší. Doteky minulosti nás také překvapují – individuální příběhy na informačních cedulích, o kterých se po cestě dozvídáme jsou silné a velmi nedávné, ale jsme nadšení, jak jsou do celé cesty zakomponované. Tušíme, že se po cestě v téhle části minulosti vcelku vzděláme.
Po náročných stoupáních a následných sjezdech rozbitým terénem, se rozhodneme pro dnešek kempovat u Žofína už po 55 kilometrech. Zajdeme ještě po uvařené večeři na pivo do nedaleké hospody a se soumrakem stavíme stan. Po chvilce čtení jdeme spát, únava je na nás cítit a to nás ještě hodně kilometrů čeká.
Druhý den máme cíle ambicióznější – dojet až kousek před Slavonice. Jak to dopadlo, už víte – ve Slavonicích jsme končili až o dva dny později a opět jsme byli rádi za flexibilitu, kterou nám stan na kolech nabízí. Terén i sklon byly poměrně náročné a po obědě na náměstí v Nových Hradech už bylo jasné, že vzdálenosti příliš hrotit nebudeme a pojedeme si to spíš jenom užít. Cestou jsme si ještě udělali pěší výlet na rozhlednu Kraví Hora, kde jsme potkali první další turisty. Celkově jsme tedy ujeli druhý den přibližně 60 kilometrů a spali jsme na Rakouské straně v lese, blízko lesní stezky, aby nás ráno lesníci nepřejeli.
Třetí den už se únava projevovala více, ale zároveň terén začal být mnohem mírnější a přívětivější – přes Litschau směrem do Česka po malých silničkách malebnou krajinou. A taky milým bonusem v podobě kreativního místního blázna do telefonních budek, kde byly umístěné kešky každých zhruba 15 kilometrů. Toto příjemné rozptýlení nás dovedlo až za hranice, kde jsme si ustlali vedle řopíků a bylo nám více než dobře. Ujeli jsme přibližně 45 kilometrů.
V neděli ráno bylo jasné, že bude na čase jet domů – do nového domů do Vídně – a na kole nám to vyšlo jenom na pět kilometrů. Bohužel pevnostní areál u Slavonic byl zavřený, tak jsme ho nechali na příště – neboť se tu na 100% ještě ukážeme a budeme tu končit nebo začínat třeba příště. Cesta domů vlakem nám zabrala šest hodin, a modlíme se, aby to příště šlo i bez těch čtyř přestupů.
Příště budeme pokračovat ze Slavonic!