Náš první vícedenní výšlap v roce 2020 byl přechod části národního parku Kalkalpen v Rakousku. Kvůli dlouhé zimě jsme hledali níže položené lokality, kde nás nepřekvapí větší množství sněhu, až nám oko padlo na trail dávno uložený v seznamu. Druhý den jsme zabalili batůžky na dva dny se šesti litry vody (#almostultralight) a vyrazili na přibližně tří hodinovou cestu autem k výchozímu místu treku – Sankt Pankraz.
Kalkalpen nejsou ani zdaleka nejvyšší hory a spoustu Rakušanů je ani nezná. Ale to z nich nedělá ani trochu méněcenný cíl neboť cesta po hřebenovce vápencového pohoří je naprosto nádherná a výhledy na bukové lesy chráněné v UNESCO unikátní. Celá naše cesta začala ve čtvrtek dopoledne na parkovišti za městečkem Sankt Pankraz, které je vstupním bodem do národního parku a najdete zde i informační centrum vybavené všemi potřebnými informacemi. Z parkoviště (47.784494N, 14.202625E) je to už jenom nahoru. Vystoupáním ze 550 m.n.m. na 1450 m.n.m. jsme se konečně dostali na hřeben a otevřeli se nám krásné výhledy na druhou stranu. Odtud už nezbylo než sledovat červenou značku dál a dál.
Jelikož jsme už prostě pomalý a Týna má krátký nohy, celé to šplhání do kopce nám zabralo dost času a tak jsme do sedla dorazili až zhruba v půl třetí a většinu lidí jsme potkávali, když už byli na cestě dolů. Tím lépe pro nás, mohli jsme nerušeně hledat kešky, které jsou rozmístěny příhodně po celé délce hřebenovky. Po krátké pauze jsme směle pokračovali na první vrchol – Schillereck (1748 m.n.m), kde jsme potkali poslední opozdilce kochající se nádhernými výhledy. V dálce jsme poprvé zahlédli Hohe Nock, takzvaně velký ňok, na který jsme chtěli/nechtěli dojít druhý den.
Vzhledem k tomu, že to byl náš první letošní výlet natěžko a převýšení bylo celkem na první den téměř 1500 metrů, únava byla znatelná. Navíc podle mapy to vypadalo jen jako kousek k bivaku kde jsme chtěli spát, ale cedule hlásila stále ještě hodinu a půl cesty. Po vystoupání na Hochsengs jsme pochopili proč. Bivak sice byl téměř na dosah, necelý kilometr na vzdálenost, ale také prakticky pod námi. Po cestě dolů jsme si prostě zahráli na horské kozy a drželi se zuby nehty skály dokud sklon nebyl přívětivější. Rakušáci sice po cestě rozmístili pár lan, ale ta byla vytahaná a v půlce případů i úplně vytržená – patrně jsme vyrazili moc brzo v sezoně.
V sedle už nás čekal bivak a dva Rakušáci, takže jsme se rovnou rozhodli zabrat postel a jít vařit. Jak jinak než gnocchi, když nejvyšší horou pohoří je Velký Ňok! Ze spacáku nás nakonec ještě vytáhl nádherný západ slunce, který předčil všechny dosavadní výhledy. Samotný bivak je malá bílá chatka s palandou pro šest lidí vybavená matracemi i polštáři. Návštěvník potřebuje akorát vlastní spacák a pohodlně se vyspí i když tam lidí bude deset. Matrace jsou široké a případně se dá ven vynést stůl a další dva lidi se vyspí na podlaze. Prostě naprostý ráj na hřebeni, kde na jednu stranu je výhled na Totes Gebirge a na druhou na krásy Kalkalpen.
Po kochání jsme usnuly jako koťata a vstávali jsme až jako poslední. Na východy slunce jsme zatím mockrát nenarazili, ale pořád doufáme. Po snídani a kávě jsme vyrazili na další stoupání. Už se snídaní bylo jasné, že Hohe Nock nebude, protože mě začalo při včerejším sestupu zlobit koleno a zatěžovat ho pak o to větším sestupem by nebylo moudré. Tak nás čekala pouze poslední tři stoupání a pak nekonečný sestup zpátky k autu. Jako první se nám do cesty postavil Gamskogel, neboli kamzičí kopec. Ačkoliv převýšení bylo pouhých 150 výškových metrů, cesta byla opravdu skákavá a bohužel jsme za celý výlet žádného kamzíka nepotkali. Následovalo další chození po hřebenu až na Rohrauer Grösstenberg, který byl posledním navštíveným vrcholem, kde jsme si vypili pivo co jsme celou dobu táhli na zádech. Stálo za to!
A tak jsme začali sestupovat do posledního údolí. Zde nás čekala druhá nejnáročnější pasáž, sestup mírnou sutí, která nepěkně ujížděla pod nohama. Naštěstí všechno dobře dopadlo a sněhem jsme se vyškrábali opět nahoru na druhé straně údolí, kde jsme akorát spokojeně koukali na plato Hohe Nocku, že tam dneska nemusíme. Ale jednou se tam rádi vyškrábeme určitě. Shodli jsme se na tom, že cesta po hřebenu je daleko větší zážitek než jenom vyběhnout na kopec a pak zase dolů. Tady totiž běháme nahoru a dolů celý den, doslova.
Poslední sestupové výhledy a pak až nás čekala jenom nekonečná a únavná silnička z kopce.
Souhrnné informace:
Celková délka: 25 km
Celkové převýšení: 2100 metrů
Výchozí bod/Koncový bod: Sankt Pankraz
Přespání: Uwe-Anderle Biwak
Nejvyšší bod: 1838 m.n.m.
Voda: Prakticky žádná po cestě, až téměř na konci sestupu spíše nevydatná studánka.